Máme tu únor, druhý měsíc v roce. Měsíc hladu, utrousil by příslušník nejmenovaného kmene prérijních Indiánů. Ale také měsíc naděje. Den se prodlužuje, slunce pomalu nabírá na síle a člověk si říká, že by snad časem opravdu mohlo být líp. Přinejmenším, co se ryb týče.
Na odlehlé rybářské základně kdesi ve středním Norsku to tak nevypadá. Zabedněné okenice, vlny buší do prázdného mola a poryvy větru honí v koutě u liduprázdné filetárny útržek českých novin z loňského října… Tady to bude potřebovat ještě hodně naděje a hlavně pár neděl času, než sem zase někdo přijede a vnese trochu života do toho umírání.
Ale co kdyby se dejme tomu utišil vítr a počasí ukázalo přívětivější tvář? Stálo by za to vyjet na moře? A s jakou by se asi člověk vrátil?
Jelikož existují lidé, kteří vyjeli a dokonce se i vrátili živí a zdraví, odpověď na tyto otázky se dnes dozvíte. Ale než se tak stane, podíváme se na úplný základ toho, jak moře ve středním Norsku funguje. Většina lidí to neřeší. Ti, co už nějaké zkušenosti mají, chytají podle nich a ti, co je nemají, se jdou někoho zeptat. Dříve či později se dozvědí víc, než do začátku potřebují, zejména pokud se vybaví lahví kvalitního usnadňovače komunikace.
Existuje ale i jiná sorta lidí. Hledají souvislosti mezi tím, co už vědí, nové informace dokážou propojit s těmi starými a mají oči otevřené. Následně bývají překvapivě často ve správnou dobu na správném místě a o úlovky nouzi nemají. Pak obvykle bývají bombardováni dotazy typu: kde, jak a na co? Pro ně bych měl jednu radu. Pokud se hodláte o svá tajemství opravdu dělit, počkejte minimálně do doby, kdy na scénu vstoupí již zmíněná láhev a dbejte na to, aby byl obsah skutečně kvalitní.
Protože je tento seriál pojat jako souhrn informací pro začátečníky, musíme začít od základů. Dnes se pokusím nastínit, jak moře v Norsku funguje. Znalci mi odpustí značné zjednodušení problematiky. I tak to ale bude spousta písmenek…
Norské pobřeží získalo punc obrovsky úživné lokality s výskytem neuvěřitelného množství ryb. Do jisté míry je to pravda. A jak ti Norové k takovému štěstí přišli?
Za vším stojí proudění vody. Obecně se ví, že na norské břehy naráží teplý Golfský proud, který se tu větví, láme a část jeho vod nakonec teče podél pobřeží na sever. Není to ale teplá voda, co je ve zdejších vodách zdrojem živin. Sama o sobě je na živiny chudá. Když ale narazí na kontinentální šelf, tedy oblast, kde hluboké moře přechází v mělčí vody obklopující pobřeží, míchá se se studenou vodou z mořských hlubin a přitom jsou vynášeny vzhůru živiny z mořského dna. Jejich přítomnost ve vodě podpořená dlouhou dobou slunečního svitu vytváří dokonalé podmínky pro bouřlivý rozvoj planktonu. Ten je potravou menších ryb a za nimi z otevřeného moře přijíždějí ty velké. Nejen, že si samy nacpou břicha, řada druhů tu klade i své jikry, aby bohatou potravní nabídku mohlo využít také jejich potomstvo.
Kromě mořských proudů se ale na norském pobřeží významnou měrou uplatňuje ještě druhý faktor a to je masivní příliv a odliv. Kdo zná skromné pohyby hladiny z Jadranu či Baltu, bude překvapen intenzitou slapových jevů v Norsku. Změna výšky vodního sloupce mezi přílivem a odlivem je běžně kolem 2 m. To znamená, že se dvakrát za den musí tam a zpátky přelít obrovské masy vody. Na otevřeném moři tyto pohyby téměř nevnímáte, ale v úžinách mezi ostrovy nebo v některých užších fjordech může toto proudění připomínat dravou řeku. Moře je tedy v permanentním pohybu. Žádný klidný „stoják“, ale vířící kotel.
A teď přijde to důležité. Říkali jsme si, že základem potravního řetězce v moři je plankton – od jednobuněčných řas až po krill, krevety a potěr řady druhů ryb. Přitom schopnost planktonu aktivně a rychle plavat je relativně omezená, takže je v podstatě hříčkou mořských proudů. Trvalé mořské proudění tlačí vodu a s ní i plankton z otevřeného moře ke břehům a cestou na něj čekají hejna ryb. Proudění je tedy hlavní příčinou pozoruhodného rybího bohatství norských pobřežních vod.
Podobně funguje i příliv a odliv, jenom s tím rozdílem, že tady se směr proudění periodicky mění. Účinky přílivu a odlivu jsou výraznější kolem pobřeží, mezi ostrovy a v úzkých fjordech blízkých otevřenému moři. Směrem do vnitrozemí intenzita těchto jevů klesá.
Mimochodem, pokud byste se chtěli podívat, jak vypadá opravdu extrémní forma přílivu, zadejte do internetového vyhledávače heslo Saltstraumen a věřte, že opravdu něco uvidíte.
K čemu je dobré se v tomhle pitvat? Podíváme se na to v reálu. Posadím vás k sobě na loď a zajedeme nějaké tři čtyři kilometry východně od břehů ostrova Smøla. Tam se nachází soustava vyvýšenin, jakýchsi podmořských ploten. Nad nimi stojí od jara do podzimu mraky tresek tmavých. Většinou malých, ale zejména v květnu tu občas narazíte na ryby kolem 80 – 90 cm a vzácně i větší. Tahle hejna mohou být stovky metrů dlouhá a na obrazovce echolotu zabírají polovinu výšky vodního sloupce. Za nimi se stahují další mořští predátoři.
Je jasné, že spousta rybářů sem jezdí chytat. Ale málokdo řeší otázku, jak se tu může taková masa ryb uživit. Kdyby měly žít z toho, co ten kousek moře vyprodukuje, během pár dnů by pochcípaly hlady. Jenže ty ryby jsou zdravé, vitální a často mají doslova nacpaná břicha. Čím? Krevetami. Aspoň v době, kdy jsem tu lovil já, to byly krevety, tedy plankton. Je pravděpodobné, že během sezóny se menu mění, ale vtip je v tom, že ryby tu čekají, až jim potrava připlave.
Proč právě tady? Rybář to na první pohled nevnímá, ale prostor mezi ostrovy Smøla a Hitra je v podstatě obrovský trychtýř. Voda proudící z oceánu se tu urychluje a k tomu s ní ještě míchá příliv a odliv. Tady opravdu stačí obsadit nějakou strategickou pozici a na potravu si počkat. Plotny, nad nimiž ryby většinou dne stojí, se zvedají z téměř 200 m na méně než 40 a zmenšují výšku vodního sloupce na pětinu. Potrava se tu tím pádem výrazně koncentruje a stojí za to čekat si na ni právě zde. Jediné, co je třeba dělat, je průběžně upravovat svou pozici vůči podmořskému svahu podle toho, odkud se voda právě valí.
Když pochopíte, jak tohle celé funguje, najdete si řadu podobných míst sami. Pamatujte na to, že je obsazují převážně ryby z volného moře. Čím blíž k němu a čím víc na ráně mořským proudům, tím víc ryb tu můžete čekat.
Nepříjemnou vlastností mořských proudů je to, že sice mají nějaký hrubý rámec, ale v jeho mantinelech si voda dělá tak trochu co chce. I ty největší proudy vykazují četné výchylky, oscilace a fluktuace proudění. Když se do toho přidají ostatní faktory včetně počasí, nemůže nikdo předpovědět, kolik potravy a kam dorazí nebo jak teplá voda v té které části pobřeží bude. V praxi se to projevuje tím, že ryby putující s masami vod za potravou či výtěrem dorazí jednou dřív, jindy později a jejich počet silně kolísá. Počítejte s tím, že stav, který platí dnes, zítra platit nemusí a na to, co bylo letos, můžete příští rok čekat marně. Chvíle, kdy se moře zdá být plné ryb, nemohou vydržet dlouho. Spousta hladových tlam zlikviduje dostupné zásoby potravy a vázne-li další přísun, hejna musí táhnout někam dál.
Stává se, že občas není v moři po migrujících rybách ani stopy a to může trvat klidně i týdny. Pro rybáře jsou potom záchranou lokální populace ryb. Tyhle šupinaté holky se nespoléhají na to, co jim připluje z mořských dálek a většinu času se živí místní produkcí. Daleko víc se zajímají o potravu, která tolik nepodléhá pohybu vodních mas. Může jít o mušle, kraby, hvězdice a jiné bezobratlé živočichy obývající skaliska nebo chaluhové porosty, případně o tvory s vazbami na písčité či bahnité dno. Ryby živící se touto potravou nepodnikají tak daleké migrace a s trochou štěstí na ně můžete narazit celý rok. Protože je ale lokální produkce omezená, je omezený i počet těchto ryb. A to je při stále narůstajícím rybářském tlaku problém. Migrující hejna s vazbami na otevřené moře nemůže lov na prut nijak ohrozit. Naproti tomu lokální populace řady druhů ve středním Norsku trpí nadměrným lovem a klesá jak počet, tak i velikost lovených kusů. Zejména se to týká tzv. „chaluhových“ tresek a někde i polaka. Je to problém většiny intenzivně navštěvovaných lokalit a ani v okolí Veiholmenu nejde o neznámý jev.
Ryby z lokálních populací jsou nesmírně přitažlivé pro rybáře lovící klasickou přívlačí. Vyskytují se i v relativně mělkých místech, takže jsou lovitelné běžným vláčecím náčiním. Přidejte k tomu možnost rybařit v nejrůznějších pomínkách – na chaluhových pláních a podvodních kopcích, kolem skalních hran nebo třeba i v příboji, a zjistíte, že se jedná o velice pestrý a nesmírně zajímavý lov. Pokud zvolíte tento přístup, ulovíte krásné a barevné ryby a nebude jich málo. Se skutečně trofejním exemplářem ale moc nepočítejte.
Ukážu to na příkladu. Postarší rybář mi vyprávěl, jak je metrová obecňačka ve středním Norsku zasloužený a vydřený úlovek. On prý na ni čekal osm let. Brzy jsem zjistil proč – pán miloval lov na lehkou přívlač v mělčinách. Já na to šel jinak – našel jsem si hejno tresek tmavých na okraji volného moře a trpělivě pod ním koupal velké nástrahy. Na svou první tresku kategorie 100+ jsem potřeboval dvě vyjížďky. Nemá to být ukázka mých rybářských schopností, snažím se jen předvést, že když víte, jak věci fungují, jde všechno podstatně snáz.
Pomalu se teď vrátíme k problematice únorového rybolovu. Zimní produkce planktonu je díky krátkému dni a nízkým teplotám malá a protože jaro je ještě daleko, ani zájemci o výtěr se k pobřeží zatím nehrnou. Jediné, o co se lze reálně pokoušet, jsou proto ryby z místních populací. Ty si ale můžete zachytat překvapivě dobře.
Největšími hvězdami rybářského nebe jsou v únoru treska obecná a mník mořský. Dobře lovitelný je i mník či mníkovec bělolemý alias brosma. Místy se dají chytit i polaci, které obvykle najdeme o něco hlouběji než v létě a dál pak tresky jednoskvrnné. U tresek tmavých pravděpodobně narazíte jen na dorost kolem 30 cm, větší kusy jsou daleko na moři. Koncem měsíce najíždějí k pobřeží první hejna sleďů. Pokud by počasí dovolilo lovit na hloubkách, bylo by spektrum lovených druhů ještě širší, ale to už záleží na preferencích každého rybáře.
Kemp ve Veiholmenu je v únoru ještě mimo provoz, ale koncem měsíce se začínají rozbíhat přípravné práce před novou sezónou. Když se během té doby vydaří počasí, prakticky každá ruka odhazuje vrtačku, šroubovák či štětec a automaticky sahá po prutu.
Překvapilo mě, že únor je prý, pokud jde o počasí, stabilnější než následující březen. Pochopitelně, počet dnů, kdy se nedá vyplout, je v blízkosti otevřeného moře velký. A je pravda, že se modravý živel umí v zimě předvést! Kdo by to chtěl vidět, tomu doporučuji podívat se na videa z Atlantské cesty, na nichž vlny kropí tříští kamióny přejíždějící po mostech nad průlivy mezi hrázemi.
Únor ale umí ukázat i překvapivě přívětivou tvář. Kolega Berny s oblibou říká, že teplý únor může být pro rybaření lepší a příjemnější než ošklivý květen. Když se povede pěkný bezvětrný den, teplota může stoupnout i nad 10°C a to je pak radost chytat.
Voda v moři mívá teplotu kolem 4 – 5°C, jen o málo méně než v dubnu. Přesné číslo je do značné míry závislé na mořském proudění a je možné zaznamenat lokální teplotní rozdíly i v řádu několika stupňů. V této době ryby vyhledávají spíš teplejší vodu (v létě to bude naopak) a logicky jich proto v teplejších oblastech potkáme víc.
Nejoblíbenější zimní disciplínou je ve Veiholmenu lov tresek obecných na gumy v pobřežních mělčinách, často jen 10 – 15 m hluboko. Okolí Smøly je mělčin plné a přímo k takovému lovu vybízí. Ryby v zimě netvoří žádná veliká hejna, pohybují se spíš jednotlivě nebo v menších skupinkách. Pozitivní je, že se zdržují v oblastech pohodově dostupných běžnou přívlačí a celkem aktivně se zajímají o nástrahy. Solidním úlovkem jednoho rybáře během vyjížďky je několik tresek v délce 60 – 80 cm, občas překvapí i devadesátka. Vesměs se jedná o ryby z lokální populace, tedy „chaluhačky“.
Podobných výsledků dosahovali David s Bernym i v dřívějších letech, kdy směřovali své rybářské pobyty do oblasti Halsafjordu. I tady v zimě tresky braly a 90 cm nebyl nereálný úlovek. I ve fjordech tedy má zimní přívlač svůj smysl, zvlášť pokud se v nich ještě drží stabilnější lokální populace tresek obecných.
Všichni „zimní lovci“, se kterými jsem mluvil, používají podobné nebo dokonce tytéž gumy, co na jaře a v létě. V oblibě mají hlavně oranžové a hnědavé modely simulující různé bezobratlé živočichy. Kromě ripperů (kopyt) a nástrah s vlnícím se ocáskem (twistery, banja,…) se velice dobře uplatní i různé nymfy a podobné střapatice. Vůbec je nepodceňujte, zažil jsem chvíle, kdy tyhle nástrahy rozdílem třídy přechytávaly všechno, co v daný den někdo hodil do vody.
Imitujeme-li něco bezobratlého, nemusí být nástraha nijak velká. 8 – 15 cm pokryje většinu situací. Gumy velikosti XXL používané při lovu oceánských tresek můžete klidně nechat na břehu.
I v zimě je třeba vybírat jigovou hlavu podle hloubky a rychlosti driftu. Obvykle stačí něco mezi 15 a 40 g. Jediným rozdílem oproti teplejším měsícům je prezentace nástrahy. Ryby se obvykle drží blíž ke dnu a v chladné vodě nerady podnikají výpady do sloupce. Proto je nejlepší strategií pohybovat nástrahou zvolna nade dnem a co chvilku ji nechat padnout až dolů a nechat pár vteřin ležet – pokud to rychlost driftu dovolí. Trochu to připomíná lov okounů a candátů na našich revírech koncem sezóny.
Překvapivě dobře berou v únoru i tresky jednoskvrnné, které se ale drží hlouběji. Nejvíc rybodajné byly oblasti s rovným měkkým dnem a hloubkou 45 – 65 m. Jako nástraha je ideální pilřík s kouskem masa na trojháčku.
Lovci toužící po větší rybě mají v únoru překvapivě dobrou šanci na úlovek mníka. Tihle štíhlí hlubinní dravci se intenzivně krmí před blížícím se třením a aktivně se pohybují v širokém rozmezí hloubek. Moře v okolí Smoly má mimořádně členité dno s četným výskytem mělčin a mníci se tu běžně vyskytují i v hloubkách, kde byste je v některých fjordech s břehy strmě spadajícími do hlubin hledali marně. Konkrétně v únoru se mníci nejčastěji loví na hloubkách 50 – 80 m. Na řadě jiných lokalit by ale ani 100 m nemuselo výskyt tohoto druhu zaručit.
Možnost lovu mníků v menší hloubce je příjemný bonus. Používá se lehčí náčiní, nástraha se rychleji spouští i vytahuje z vody a celkově je to pohodovější chytání. Použít se dají různé montáže, přičemž nejoblíbenější je ta nejjednodušší – pilker s kusem masa na trojháčku.
Je jasné, že očekávat na relativně malé hloubce záběr trofejního kusu přes 150 cm je přílišný optimismus. Lovené ryby jsou spíš menší, ale není to tak zlé, jak by si někdo mohl myslet. Kusy přes metr se loví celkem běžně. A to už je slušná motivace k tomu, aby člověk vyplul na moře.
